Zakročit proti kšeftům s divokými zvířaty Understand article

Přeložila Jana Hájková. Juliana Machado Ferreira využívá biologické poznatky v boji s brazilskými překupníky divokých zvířat.

Bioložka Juliana Machado Ferreira ukazuje, že ilegální obchod s divokými zvířaty představuje pro brazilskou faunu velkou hrozbu. Odhaduje se, že je v Brazílii každoročně 38 milionů zvířat, především ptáků, vytrženo z přirozeného prostředí a za nejrůznějším účelem prodáno^w1. Tento nezákonný trh může ročně dosahovat výše až 2 miliard amerických dolarů.

„V Brazílii existují čtyři hlavní typy nezákonného obchodu s divokými zvířaty,“ vysvětluje Juliana. První typ představuje obchodování s výrobky a jinými suvenýry, například jde o předměty z krunýřů mořských želv, ze zubů, drápů, peří, srsti či kůže. Druhý typ slouží potřebám tradiční medicíny. „Lidé si myslí, že je vyléčí či udělají sexuálně aktivnějšími ty nejšílenější věci,“ říká Juliana. „Například v Brazílii jsou velmi vyhledávané pohlavní orgány delfínovců, protože údajně přivolají lásku.“

Třetí typ zahrnuje bio-pirátství, konkrétně vykořisťování brazilské biodiverzity a domorodého vědění. „Zdejší lidé mohou vědět, které druhy rostlin a zvířat vyléčí záněty nebo je zbaví jiných zdravotních potíží,“ vysvětluje. „Farmaceutické a kosmetické společnosti někdy těchto znalostí zneužívají. Jakmile zjistí, že domorodci používají například žabí jed na léčbu zánětů, pašují tyto žáby či jejich jed do laboratoří.“ Tam se snaží určit a následně nasyntetizovat látku, která má protizánětlivé účinky. „Tyto látky pak patentují a výsledky v podobě velmi drahých léků prodávají.“ Tyto praktiky odporují dohodě z japonské Nagoje uzavřené v roce 2010 v rámci Úmluvy o biologické rozmanitosti, kde je uvedeno, že přínos vzešlý z využití genetických zdrojů by se měl spravedlivě sdílet^w2 (Rau 2010).

Čtvrtý a nejrozsáhlejší typ nelegálního obchodu s divoce žijícími organismy představuje zásobování trhu s domácími mazlíčky. „V Brazílii jsou nejvyhledávanější ptáci, neboť mít doma zpívajícího ptáka je v naší kultuře běžné,“ říká Juliana. Kradou se ale i další zvířata jako ryby, plazi, obojživelníci, pavouci a malí savci. Některé druhy prodávají legálně komerční chovatelé, ale nezákonný obchod je stále ohromný.

„Důvodem je mj. skutečnost, že jsou zvířata chovaná v zajetí vždy dražší než zvířata odchycená z přírody,“ vysvětluje Juliana. Zvířata odchycená v různých částech Brazílie se prodávají hlavně ve velkých městech jako Rio de Janeiro nebo São Paulo.

Dalším důvodem, proč jde v Brazílii o obzvlášť velký problém, jsou nedostačující zákony o životním prostředí, říká Juliana. Pro úřady může být těžké prokázat, že jde o nelegálně získaná zvířata. Navíc jsou-li pašeráci chyceni, dostávají jen malé pokuty.

A když policie zabaví ilegálně přepravovaná zvířata, zůstává otázkou, co s nimi udělat. Existují vládní dohody i rehabilitační centra, nicméně rozsah tohoto problému je takový, že je udržování těchto zařízení velmi drahé. (Jen v roce 2002 se do nich dostalo 45 000 zvířat, z toho 37 000 ptáků.) V současné době doporučuje Brazilská ornitologická společnost jako „řešení“ usmrtit všechna zvířata, která nepatří do ohroženého druhu. Juliana to kategoricky odmítá. Alternativou k hromadnému usmrcování či přechovávání zvířat v rehabilitačních centrech po zbytek jejich života je navrátit je do divočiny.

V minulosti to bylo považováno za příliš riskantní jak pro samotná zvířata, tak pro prostředí, do něhož byla vypuštěna. Ale práce Juliany a jejích kolegů ukazuje, že je jejich navrácení do přírody možné. Není to sice nová myšlenka, podotýká Juliana, ale v Brazílii je to stále velké téma.

Kde by vůbec měli být tito ptáci vypouštěni? Je nutné (a vůbec možné) jednotlivé ptáky navrátit do míst, odkud pocházeli, nebo bychom je měli vypustit do jakéhokoliv vhodného prostředí? Odpověď poskytne ekologie, chování a genetika příslušného druhu. Je třeba vzít v úvahu i to, jak jsou populace daného druhu izolované a rozdílné.

Jsou-li jednotlivé populace izolované a pokud se liší jejich prostředí, mohou se u nich vyvinout významná místní přizpůsobení. Mláďata se například líhnou v období hojnosti potravy, takže se v chladnějších oblastech budou standardně líhnout později než v teplejších oblastech. U jednotlivých populací může také dojít k tzv. koadaptaci genů: Jde o skupiny takových verzí genů, které spolu dobře spolupracují. Pokud se ale smísí s jinými genovými verzemi, fungují hůře.

Když jsou vypuštěni zachránění ptáci, kteří patřili k jedné izolované populaci, začnou se pářit s jedinci jiné populace a v následující generacimůže dojít k outbrední depresi. Ta může být výsledkem buď narušení biologických cyklů (mláďata se například líhnou dříve, než mají dostatek potravy), nebo rozpadem koadaptovaných genových komplexů při rekombinaci. Obojí přitom způsobuje, že je pro ptáky obtížnější v daném prostředí přežít.

Pokud populace určitého druhu izolované nejsou a pokud jsou jejich chování, ekologie a genetické pozadí dosti podobné, je nepravděpodobné, že by vypuštění jedinců do „špatné“ populace způsobilo genetické problémy.

Juliana při svém nedávno dokončeném doktorském studiu zkoumala genetickou podobnost mezi populacemi dvou často odchytávaných druhů: Paroaria dominicana (kardinál dominikánský) a Saltator similis (saltator zelenokřídlý). Její práce vypovídá o pravděpodobnosti outbrední deprese, pokud jedince vypustíme do špatné populace. Procestovala celou Brazílii, aby odebrala vzorky krve ptáků z různých oblastí, prostudovala jejich genom a zjistila, zda se dá určit jejich původ. Juliana nesledovala celý genom (který by byl z velké části u všech ptáků stejný), ale zaměřila se na velmi proměnlivou a rychle se vyvíjející část genomu.

Jejím prvním úkolem bylo určit, které oblasti jsou vysoce proměnlivé. „U každého druhu jsem musela najít hypervariabilní oblasti genomu,“ říká Juliana.

Postupovala tak, že genomy rozlámala na malé kousky, které vložila do bakterií. Pak s využitím komplementárních DNA sond „vylovila“ ty nejvíc proměnlivé oblasti. Ale jak mohla Juliana vědět, jakou genetickou sekvenci hledat nejdříve? „Jednou z vlastností typických pro tyto variabilní oblasti je přítomnost opakujících se jednotek,“ říká. „Používali jsme tedy repetetivní sondy, například úseky AGAGAGAG nebo GATAGATAGATA.“ Jakmile rozlišili vysoce variabilní úseky, mohli navrnout nové sondy (tzv. primery), které byly specifičtější a které by v budoucnu umožnily cílenou detekci těchto úseků. (Více se o této technice dočtete v Müller & Göllner-Heibült, 2012.)

V dalším kroku potřebovala Juliana odebrat vzorky krve obou druhů ptáků žijících v různých částech Brazílie. Chtěla totiž zjistit, zda jsou rozdíly mezi genovými sekvencemi těchto vysoce variabilních úseků dostatečně velké na to, aby umožnily určit původ daného ptáka. Nachodila kilometry se spuštěnou nahrávkou samčího zpěvu, aby tyto ptáky ve všech oblastech našla. „Když ptáci slyší zpěv jiného jedince svého druhu, začnou bláznit a chtějí bránit své teritorium,“ říká. Pták se pak snadno chytí do velmi jemné sítě a následně se mu odebere maličký vzorek krve, řádově pár mikrolitrů. Poté se ranka vydezinfikuje a než se pták vypustí do divočiny, dá se mu napít.

Juliana odebrala na každém místě vzorky od 10 různých ptáků, navíc získala darem vzorky tkáně i krve od jiných výzkumníků i od muzeí. Celkem nashromáždila vzorky od více než 500 ptáků.

Když měla sbírku vzorků kompletní, vrátila se Juliana do laboratoře, kde je analyzovala. „Prošla jsem si velmi intenzívní laboratorní prací, během níž jsem extrahovala z krevních vzorků DNA, čistila ji a stanovovala její množství. Pak jsem polymerázovou řetězovou reakcí (PCR), která napodobuje replikaci DNA, pomnožila pouze ty úlomky, které mě zajímaly,“ vysvětluje Juliana. Pro PCR použila Juliana právě ty primery, které jí již dříve pomohly při vyhledávání těch správných částí genomu, které se měly zreplikovat.

Další krok spočíval v hledání jakéhokoliv rozdílu mezi těmito specifickými úseky DNA u jednotlivých ptáků.

Tento proces se nazývá genotypování. Juliana hledala rozdíly v počtech opakujících se jednotek. Jak už bylo zmíněno, tyto vysoce variabilní úseky jsou bloky opakujících se jednotek, například AGAGAGAG. „Jedna osoba může mít (AG)₃, zatímco jiná může mít (AG)₇,“ vysvětluje Juliana.

Když byl u každého ptáka zjištěn genotyp, vypracovala Juliana statistiku, aby prozkoumala variabilitu brazilských populací. „Otázky, které by se daly zodpovědět, byly například tyto: Kolik různých genetických skupin jsme v našich vzorcích zachytili? Lišily se svým rozmístěním? Jak moc se odlišovaly? Jak velká byla variabilita uvnitř těchto skupin ve srovnání s celkovou variabilitou?“

Na základě zjištěných informací nedokázala Juliana říci, odkud pocházejí jedinci druhu S. similis. To znamená, že se její genetické analýzy nedají použít k zařazení chycených ptáků do jejich domovské populace, ale také to znamená, že by navrácení ptáků do „špatné“ populace nemělo způsobit problémy.

Situace u P. dominicana byla trochu odlišná. Juliana dokázala určit tři hlavní genetické skupiny, které odpovídaly třem odděleným geografickým oblastem. Ačkoliv se tyto skupiny daly odlišit, nebyly zcela izolované, docházelo mezi nimi k významné výměně genů. I když se tedy dalo zhruba říci, odkud chycení ptáci pocházejí, jejich vypuštění kdekoliv jinde by s sebou neslo jen velmi malé riziko outbrední deprese.

Svůj výzkum dokázala Juliana uplatnit přímo v boji proti nelegálnímu obchodu s divoce žijícími zvířaty. „Dokázala jsem vysledovat původ 49 jedinců druhu P. dominicana, kteří byli zabaveni v São Paulu. Všichni patřili do stejné genetické skupiny,“ říká. „Zjištěná oblast odpovídá té, kterou pokládá policie z hlediska tohoto druhu za nejvíc zneužívanou.“ Znalost těchto oblastí pomůže úřadům jednak s rozhodováním, kam navracet zabavené ptáky, a také v nich umožní provádět preventivní akce. Mezi případné zásahy patří silniční kontroly, které zadrží pašeráky opouštějící tuto oblast, vylepšení zákonů na ochranu životního prostředí a intenzivnější sociální práce v místních komunitách, vysvětluje Juliana.

Právě možnost se takto uplatnit přiměla Julianu, aby se začala věnovat výzkumu zachování přírody poté, co několik let pracovala jako dobrovolník pro nevládní organizaci (NGO) SOS Fauna^w3 a úzce při tom spolupracovala s jejím prezidentem Marcelem Pavlenco Rochou. Ve spolupráci s organizací SOS Fauna se účastní policejních razií, pomáhá s určováním legálně držených druhů i s vypouštěním ptáků do volné přírody, jako mluvčí organizace vystupuje proti pašování zvířat. Juliana nedávno založila nevládní organizaci Freeland Brasil, prostřednictvím které se aktivně zapojila do politiky. Školí lidi z různých sektorů, jak bojovat proti pašování divokých zvířat, a shání peníze na vybudování brazilské nezávislé forenzní laboratoře pro divoká zvířata.

Julianin příběh ukazuje, jak dokáže mladý člověk, je-li odhodlaný, uspět. I my můžeme pomoci skoncovat s nezákonným obchodem se zvířaty. Juliana má na nás v tomto ohledu dvě prosby. Jednak abychom si uvědomili, že divoká zvířata nejsou domácí mazlíčci. Pokud mazlíčka chceme, pořiďme si domácí zvíře. Jednak bychom měli znát původ věcí, které kupujeme, aby nešlo o výrobky z divoce žijících zvířat. „Pokud skutečně musíte mít zvíře nebo si opravdu potřebujete koupit zrovna tento hřeben, zjistěte si, zda pochází z legálně chovaných zvířat či z jiného zdroje,“ říká. „Vyptávejte se, zda je prodej hřebenu z želvího krunýře nebo červeného korálového náhrdelníku v pořádku.“

Poďakovanie

Tento článek vychází z rozhovoru šéfredaktorky Science in School Dr. Eleanor Hayes s Julianou Machado Ferreirou.

Juliana by chtěla poděkovat svému školiteli Dr. Joao Morgantemu, Americké národní forenzní laboratoři pro ryby a divoká zvířata a Státní policii São Paula za jejich podporu. Poděkování za financování výzkumu patří Brazilské federální agentuře pro financování výzkumu CAPES a FAPESP.

Download

Download this article as a PDF